Vojta Hurych

Můj první (digitální) foťák

22/4/2014

4 minuty čtení

Ve snaze zjednodušit si život, propadl jsem minimalismu… zatím tedy tomu materiálnímu. Nesměle jsem zaútočil na hory zbytečných a roky shromažďovaných věcí, ke kterým je člověk vlastně nepochopitelně a často jen ze sentimentu připoutanej. Tři obrpytle oblečení a několik párů bot jsem dal k rozebrání, knížky odnesl do antikvariátu, nepoužívanou elektroniku (telefon, mp3 i noťas) daroval, stohy papírů ještě teď pálí tatík v hasiči neschválených kamnech…ale o tom jindy, protože tahle materiální dieta je pro mě na hlubší zamyšlení. Každopádně jsem během tohoto vskutku osvobozujícího procesu narazil na jeden plastovej "poklad". svůj první digitální foťák Fujifilm S5500.

Když jsem byl fakt malej, mohl jsem bez doprovodu na ulici nejdál k "velkýmu stromu". Dál už by na mě asi číhal nebezpečnej svět. Spíš možná dál rodiče od domu nedohlédli. Ten strom na naší ulici roste furt, daří se mu, ale nijak extra velkej fakt není. Pohledem dnešního nezralého muže (to jako mě) je spíš obyčejně vysokej. Nečekal bych, že se ještě tohodle dětskýho velikostního prozření někdy dočkám. Dyť to určitě znáte, po dlouhých letech navštívíte místo z dětství a je jiné, není prostě tak velké. Fujifilm je neskutečně malinkej a furt stejně krásnej, jak si ho pamatuju. Vzpomínám si, že jsem na něm schválně nosil adaptér na filtry, aby vypadal o tři čísla větší. Vlastně se vzdáleně trochu podobal zrcadlovce a já nebyl jen "pako s kompaktem". Nosil jsem ho rád a hrdě, zdá se – tehdá byl dostatečně velkej. 

Měl jsem za to, že jsem ho nějak oddělal sněhem při nějakém velehorském výstupu ve Slovinsku. Možná spíš jsem hledal argument, abych si konečně pořídil "velkou" zrcadlovku, na kterou jsem tam téměř hladověním vlastně i našetřil (dobře, spíš to bylo tak, že jsem neutratil to, co mi na ten půlrok dali rodiče “kdyby něco”). O to větší překvapení při tom setkání po letech bylo, že Fuji stále fotí! Proč tehdá přechod ke Canonu? Asi Fuji fakt nebyl tak velkej vzhledem k mému egu, jak bych si přál (milé dámy, opravdu zde hovoříme jen o foťácích). Nejvtipnější je, že moje nynější foťáky, které dnes na svatbách nosím, mi občas připadají jako děsný telata (Canon 5D MII a 6D) a když nemusím, mám místo Lkových zoomů nasazený pevný skla, který jsou prostě menší a lehčí. Tak či tak, připadám si, jak to jen říci, jako ověšenej voják, co se ani nerozběhne, Jak to na něm v plný polní všechno vlaje. Letos mě čeká ještě na 30 svateb a musím tu pohotovost dvou "těl na těle" nějak elegantně pořešit. Nebo se raději vrátím do třídy foťáků, který vzdáleně připomínají zrcadlovky a bude!

Posuďte sami, co jsem tehdy (2008) s tím prckem fotil. Kdyby mi v té době někdo řekl, že budu dělat, co teď dělám, soucitně bych ho obejmul a zaplatil mu další rundu na kuráž, aby povzdubil i jiné nevěřící :)

Mohlo by vás zajímat

Prostor pro vaše komentáře

Zatím tu nejsou žádné komentáře. Bude ten váš první?

728 159 444 zavolejte mi

Mánesova 925, Hradec Králové stavte se na kafe

vojta@hurych.cz napište mi

Aby vám u mě na webu všechno dobře fungovalo, používám cookies.